(1924–2014) Malířka a sochařka v letech 1942–1945 studovala na Střední grafické škole v Praze a v letech 1945−1950 na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze u profesora Josefa Kaplického. Byla členkou uměleckých skupin UB12 a G7. Její tvorba byla spojována s Novou figurací. Příznačné pro ni byly příběhy lidského těla. Od malířských prací, ve kterých se zabývala intimitou každodenních rituálů, které povýšila na slavnostní okamžik Make-up (1969), až po lidské tělo v mezních situacích. Tělo, které je smrtelné a zároveň vzdorující své fyzické pomíjivosti. Potřeba zachytit prchavost proměny ji vedla ke změně výtvarného média. Částečně opustila malířské techniky a začala používat nové výrazové možnosti. Médiem, které jí bylo blízké, se stal papír. Papír, který je stejně křehký a pomíjející jako lidské tělo. Symbolická byla i technika formování, kdy používala vrstvení, prořezávání, promačkávání a frotáže. Její díla jsou záznamy prožitých chvil se symbolickou platností. Tak, jak se postupně proměnila její sochařská a kresebná tvorba k opouštění barev a zdánlivé jednoduchosti, proměnila se i rovina námětová a výrazová. Banalita každodennosti ustoupila závažnějším vrstvám tvorby, do kterých se prolíná osobní tragika silně umocněná schopností hlubokého prožitku Vytrácení podob (1997).