(1893–1926) Malíř, grafik a publicista. V letech 1909–1914 studoval na pražské Akademii výtvarných umění (u Vlaho Bukovace, Hanuše Schwaigera a Maxmiliána Pirnera). Patřil k zakládajícím členům Koliby a účastnil její první výstavy v roce 1914 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Z jeho válečné tvorby je nutno zmínit prapor Československého dobrovolnického sboru v Itálii, který byl náčrtem k obrazu Za svobodu, slavnostně odhalenému 9. dubna 1917. Samotný obraz je monumentálním dílem, které můžeme vnímat jako reminiscenci na Delacroixovu Svobodu vedoucí lid na barikády. Se čtyřmi bojovníky jako alegorickými symboly českých zemí a Slovenska se stal dobovým manifestačním dílem a také po válce na sebe poutal značnou pozornost. Především v období po roce 1918 je jeho tvorba vysoce ceněna a několik děl vlastnil také prezident Tomáš Garique Masaryk.Během poválečného období se Bartoš věnoval sociálním námětům inspirovaným reálným životem dělníků na Ostravsku a Bezručovými Slezskými písněmi. Tyto zkušenosti inspirovaly k vytvoření cyklů Bezručův kraj a Černá země, Stávka a Revoluce (1920–1921), stěžejních autorových děl.U Bartoše je život dělníka chápán jako symbol, který jen vzdáleně odkazuje k realitě. Je to romantická představa o heroické prapodstatě dělníka, svobodného a přirozeného ve svém vlastním světě. Svou názorovou vizi Bartoš přenáší do vize výtvarné. Jestliže sociální tvorba je příklonem k heroizaci, jako intimní a harmonická se jeví civilní tematika žen a matek.