olej, plátno, 75,2 × 100 cm
Jedná se o rané Balabánovo dílo z počátku 80. let 20. století, u něhož ještě vnímáme spíše popisnou složku. Obraz již ale předjímá malířovu symbolickou orientaci. Zachycuje poetiku periferie, syrového „území nikoho“, v němž se setkává příroda s člověkem. Atmosféra ticha evokuje malby umělecké Skupiny 42. Zároveň motiv ostnatých betonových sloupků a drátů připomíná bezpečnostní ohradníky lágrů a pracovních táborů a zpřítomňuje tak komentář k nesvobodě člověka žijícího v totalitě.