akryl, plátno, 180 × 150 cm
Ikonograficky záhadný obraz nese temné výkladové odstíny. Dominantním prvkem je úběžník dvou vysokých zdí, které utvářejí psychologickou bariéru, koridor, v němž se odehrává úzkostné drama. Aktéry jsou nahý muž s pouty, který se zmítá na zemi a opice konfrontující se s ním v expresivním šklebu. Opice se svatozáří odkazuje na podlost, vychytralost, intriky a mocenské hry, které se ve společnosti odehrávají pod pláštíkem morálně a eticky respektovaných institutů, jakými byla dříve církev a dnes politika. Symboly zdi a opice, tedy symboly nesvobody, tísně a temných stránek lidské duše, vybízejí ke kritickým rezonancím života v totalitních režimech (viz Berlínská zeď, či verš Vl. Holana: „Mluvil jsem patnáct let do zdi“), ale prosakují zde i ryze osobní autorova traumata, která vyplývají z rodinné situace a nemožnosti svobodně existovat. Bílá fluidní postava vystupující z pozadí je snad symbolem naděje, světla na konci tunelu a je existenciálně vyvažující silou obrazu (zároveň odkazuje na známý refrén skladby Plastic people: „My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám“). Keramické fragmenty rozbité postavy anděla vlepené do plochy plátna jsou přímým odkazem k názvu obrazu, jelikož reálně pocházejí z pražského hřbitova.