(1928–1980) Sochařka. Od roku 1946 studovala na VŠUP nejprve šperk, následně ateliér sochy u prof. Josefa Wagnera. Vysokou školu absolvovala v roce 1951. Roku 1957 se stala členkou tvůrčí skupiny Trasa. Po okupaci v roce 1968 byly její možnosti vystavovat sporadické a výstavy se uskutečňovaly pouze v malých regionálních galeriích. V roce 1976 byla vyznamenána udělením soukromé ceny Jiřího Koláře. Po absolvování studií sochařka postupně vstřebávala podněty evropských moderních sochařů (L. Chadwick, K. Armitage, H. Moore, P. Picasso aj.), což se propsalo do zjednodušené stylizace figury s větším důrazem na gesto a kompozici tvarů a potlačením detailu. Její nejrozměrnější dochované dílo Žena na slunci (1958) nese zřetelný vliv Fernanda Légera. Spolupráce s architekty vedla kolem roku 1963 k postupnému opuštění figury směrem k výtvarným znakům, nakonec až k plošným reliéfům. V té době současně vznikla díla se silným existenciálním podtextem. Sochařka se věnovala tvorbě reliéfních odlitků s využitím struktur a tvarů úlomků dřev v abstraktních asamblážích v betonu. Po účasti na sochařském sympoziu roku 1966 v St. Margarethen v Rakousku začala v rozměrných plošných krajinách používat otisky oblých valounů jako symbolů semen-vajíček. Kmentová celoživotně intenzivně vnímala přírodu a krajinu, což se odrazilo v pro ni typických otiscích do sádrové hmoty – chodidla, rty, ruce a prsty. Z abstraktních krajin se naopak staly krajiny lidského těla. V reliéfech se objevily naléhavá slova (Ne, Proč, Já) a také opadané listy nebo jablka, prsty už jen jako fragmenty sestavené do plošných asambláží a nakonec opět lidské tělo – nohy uvězněné v zemi, obnažená žebra nebo vlastní skrčené tělo jako otisk v sádře.