(1933–1991) Sochařka a keramička. V letech 1948–1952 studovala Vyšší školu bytového průmyslu a v letech 1952–1957 sochu na pražské UMPRUM (J. Wagner). Členka Svazu výtvarných umělců, od roku 1958 Trasa a v letech 1990–1991 SVU Mánes. Hojně obsazována na skupinových i samostatných výstavách, kontinuálně od druhé poloviny 60. let 20. století až do současnosti. Její dílo je zastoupeno v mnoha tuzemských sbírkových fondech, například Moravská galerie v Brně, Národní galerie Praha, Muzeum umění Olomouci a další. Fibichová nehledala na rozdíl od jiných generačních kolegů inspiraci v předválečné avantgardě, ale spíše v archaických kulturách a také ve středomořské plastice (například Marino Marini). Výchozím bodem její rané tvorby je figura, která je ale postupně stále více stylizována a zjednodušována až se nakonec transformuje do abstraktního objektu jako výpovědního znaku. Tento proces byl doprovázen experimentováním s flexibilními a poddajnými materiály, jakými je modurit a cín. V první polovině 60. let se sochařka věnovala reflexi přírodních motivů (pupeny, šlahouny), což vyústilo v její typické monumentální betonové a cementové stély. V 70. a 80. letech se do její tvorby dostaly nesochařské předměty a materiály, které si přisvojila a asamblovala.