(1791–1868) Malíř autodidakt byl synem knoflíkáře a prýmkaře, řemeslu se učil od svých dvanácti let. Později se vydal jako tovaryš na cestu po Evropě. Ve Švýcarsku se údajně seznámil s malířem Johannem Heinrichem Wüestem, který byl zřejmě jeho jediným učitelem. Kolem roku 1810 přišel do Prahy a pracoval u knoflíkáře Jana Rissbittera. Po smrti mistra se oženil s jeho vdovou a převzal dílnu. Od 20. let 19. století se věnoval malbě, zpočátku krajin podle rytin, posléze se zabýval i volnou tvorbou. Již v roce 1822 vystavoval své krajinomalby a roku 1829 vytvořil titulní obraz pro Ebertovu Vlastu. Ve své době byl vyhledáván také jako prýmkař. Nicméně o jeho romantické a citově zabarvené krajiny s atmosférickými proměnami, jako byly Krajina při svitu měsíce nebo Horská krajina (1864), které se do jisté míry staly typickými pro jeho tvorbu, byl velký zájem. Dokládá to řada výstav, například expozice v Berlíně (1842), v Mnichově (1856) a především ve Vídni, kde vystavoval několikrát mezi léty 1842−1868. V letech 1853−1866 podnikl studijní cesty do Německa, Francie, Belgie a do Švýcarska, které se pro něj stalo zdrojem inspirace. Jeho krajiny byly zpočátku komponovány jako ideální, postupně začal pracovat s reálnou krajinou, která zachycuje například alpské hory a z nich vyvěrající bystřiny, poklidné horské stráně, nebo jejich dramatické proměny za bouří.