Obraz je výrazným dílem italského malířství ze sbírky evropského umění. Na základě inventáře z roku 1659 není pochyb, že se nacházel ve sbírce arcivévody Leopolda Viléma ve Vídni. Pro tvorbu Domenica Fetti se stalo rozhodující setkání s kardinálem Ferdinandem Gonzagou, který působil v malířově rodném Římě. Když se kardinál stal roku 1613 vévodou mantovským, vzal s sebou již dobře známého umělce, který se posléze stal mantovským dvorním malířem a inspektorem či správcem vévodské galerie. Mladý, tehdy čtyřiadvacetiletý Fetti se dostal do kultivovaného prostředí se starou tradicí. V monografii Eduarda Alexandra Šafaříka je vyjádřena domněnka, že dílo bylo předlohově inspirováno Tizianovým dílem. Přestože ostravský Adonis je tříčtvrteční postavy, při jeho tvorbě se Fetti skutečně opíral o Tizianovy obrazy s adonisovskou tematikou. U Fettiho dochází k prolnutí postav Davida a Adonise, které se navzájem prostupují a poté krystalizují do osobitých typů. Ve smyslu kosmologického výkladu se Adonis stává sluncem, které přináší nový život. V době potridentské rekatolizace ikonologický význam ve spojení s Francescem IV. Gonzagou reaguje na situaci, která byla tragédií pro celou vévodskou rodinu. Je možné, že obraz, který vznikl po roce 1613, zobrazuje podobiznu Francesca a ne často zaměňovaného Vincenza, který v té době ještě žil.