(1784–1843) Z existenčních důvodů se věnoval kresbě jako autodidakt a teprve v roce 1806 nastoupil do krajinářské školy Akademie výtvarných umění v Praze pod vedením Karla Postla, který Mánesa ovlivnil svým pojetím idealizovaně–komponované scenérie. Mánesova tvorba byla na pomezí mezi klasicismem a romantismem. Krajinu zobrazoval po vzoru Clauda Lorraina a Nicolase Poussina. Jeho snahou bylo co nejvěrnější zachycení krajiny, čímž jako profesor krajinářské školy ovlivnil své žáky v letech 1836−1843. V jeho díle se projevily rovněž vlivy německého romantismu, který přinesl nový prvek. Tím byla krajinomalba konkrétní země, nikoliv exotické nebo komponované krajiny. Mánes však stále kladl důraz na ideální scenérii, jako jsou hory a průhledy do strží či horská plesa. Do svých děl vnesl lyrický tón a smysl pro realitu, která byla ovlivněna znalostí holandského malířství 17. století. Lyrika a realismus spolu s uvolněným rukopisem byly prvky, kterými položil základ české krajinomalby. Značnou část života strávil z existenčních důvodů výukou malby. V letních měsících pobýval na různých šlechtických sídlech svých žáků a měl možnost poznat velkou část Čech. Živost a reálnost jeho krajin byla těmito pobyty poznamenána. Během nich studoval konkrétní přírodu, do které zasazoval artefakty, jako byly zříceniny, nebo prostý lid, za různých atmosférických proměn, jako jsou bouře, východy a západy slunce. Tyto plenérové studie měly vliv na vystižení dané lokality a realistickou barevnost.