(1933–2005) Jaroslav Vožniak studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v letech 1951–1954 u Karla Svolinského a na Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1954–1959 u Vladimíra Silovského. Vystavoval již od roku 1957 a samostatně od roku 1964. Byl členem legendární skupiny Šmidrů společně s Bedřichem Dlouhým, Karlem Neprašem, Čestmírem Janoškem a dalšími, které spojoval zápas o právo na uměleckou svobodu a estetika divnosti jako alternativa strukturální abstrakce. Jaroslav Vožniak byl předním představitelem generace 60. let 20. století. Proslul svou specifickou verzí dráždivého pop-artu, který byl spojen se surrealistickou imaginací a hyperrealismem. Po velmi krátkém období, kdy se dotkl také dobové abstrakce, se začal vracet do jeho obrazů narativní prvek. Obrat k reálným tvarům byl stvrzen mezi léty 1963–1964. V obrazech se objevovaly složité vegetativní srostlice, které tvořily rozpadávající se tvary, a začaly se uplatňovat vedle idolů pop-artu i zřetelné surrealistické a především erotické symboly. Od poloviny 60. let 20. století vznikaly také asambláže s velkým vnitřním napětím, v nichž Vožniak neortodoxně spojoval nepředmětnou malbu s reálným plastickým předmětem. V 60. letech 20. století vytvořil významnou řadu objektů manýristicky dekadentní bizarnosti, které podtrhnul převážně rudou polychromií do nichž včlenil zlomky kuriozit i cenných starožitností, aby z nich vytvořil pomyslné relikviáře. Sedmdesátá léta 20. století znamenala pro umělce život v ústraní. Vznikaly rozměrné obrazy malované hladkou malbou se surrealistickou symbolikou. Postupně se v dalším desetiletí vrátil i k asamblážím. Dílo se uzavřelo sérií pollockovsky litých abstrakcí.
