Načítání obsahu...
Dům umění
ÚT–NE / 10–18

Zářivý krystal / 1905–2013 / Průniky / Střety / Přesahy / BOHUMIL KUBIŠTA a české umění

3. 10. 2014 ‒ 4. 1. 2015
Záštitu nad výstavou převzali ministr kultury Daniel Herman, hejtman Moravskoslezského kraje Miroslav Novák a primátor města Ostravy Petr Kajnar.

Výstava Zářivý krystal / Bohumil Kubišta a české umění / 1905-2013 je rozdělena do dvou hlavních částí; prvá představuje dílo Bohumila Kubišty, druhá zahrnuje jeho působení na české umění od začátku 20. let minulého století do současnosti. Bohumil Kubišta byl nejvýznamnějším představitelem generace, se kterou je spojený vznik českého moderního malířství. Byl členem skupiny Osma, krátkodobým spolupracovníkem skupiny Die Brücke a pravidelným účastníkem skupinových výstav berlínské Die Neue Secession. Jeho umělecký a lidský osud byl ojedinělý, poskytl podnět životopisným, uměleckohistorickým i beletristickým zpracováním. Kubišta se stal příkladem výjimečného jedince, jdoucího neochvějně za svými představami i za cenu společenských a finančních neúspěchů. Přestože studoval krátce na několika školách v Praze a ve Florencii, byl v podstatě autodidakt, jenž si k malířství našel vlastní cestu. 

Výstava představuje Kubištu jako celistvou osobnost, sleduje jeho vnitřní růst od raných prací, vznikajících ještě před pobytem ve Florencii (1906–1907), přes dvě výstavy Osmy (1907, 1908) a dále přes jeho dva důležité pobyty v Paříži (1909, 1910) až po prvé mezinárodní úspěchy, kdy se v letech 1911–1913 zúčastnil mnoha zahraničních skupinových výstav. Připomíná rovněž jeho závěrečné práce, které vznikly za pobytu v Pule. Kubišta stál nad svou generací. Inteligencí a uměleckými schopnostmi převyšoval své vrstevníky. Dokázal rychle vstřebat nejrůznější proudy a odvodit si z nich vlastní cestu, vyrovnával se s expresionismem, kubismem a futurismem, avšak sotva by jej bylo možné k těmto směrům jednoznačně přiřadit, představoval jednoho z prvých kritiků Pabla Picassa a moderního umění vůbec. V letech 1912–1913 začal rozvíjet svůj vlastní pojem – penetrismus, pod nějž nezahrnoval jen výtvarné umění. Představoval mu životní názor. Kubišta si od roku 1910 udržoval čím dále tím větší odstup od pražského prostředí, jediným, s kým se soustavněji stýkal po roce 1911, byl Jan Zrzavý, jemuž důvěřoval.

Proměny Kubištova vnímání vlastní osobnosti lze sledovat na několika jeho podobiznách z let 1905–1910, ve kterých dospěl až k vyhrocené stylizaci na obraze Kuřák (1910), v němž bývá spatřován ohlas Pabla Picassa. Autoportréty, jdoucí rychle po sobě, vyjadřují prudký Kubištův umělecký vzmach, silnou energii. Ostré stylové proměny neznamenaly ztrátu vnitřní soudržnosti. Kubišta neváhal svůj malířský přístup vyhrotit, aby dosáhl zamýšleného účinku, a zároveň jej okamžitě opustit a vydat se opačným směrem. Na jeho úvahy o malířství měly podstatný vliv kompoziční zákonitosti, podporující skrytou stavbu jeho prací.   

Na výstavě jsou zastoupeny všechny stěžejní Kubištovy mnohofigurální práce jako Kavárna (1910), Vzkříšení Lazara (1911–1912), Paridův soud (1911), Koupání mužů (1912) a Koupání žen / Jaro (1912), představující vrchol jeho úsilí. Jde o složité, vnitřně provázané obrazy, z nichž Kavárna a Koupání žen / Jaro jsou dlouhodobě označovány za vrchol jeho tvorby.

Kubišta se silně zajímal o literaturu, četl psychologickou prózu, znal ruské realistické i francouzské sociálně kritické romány. K jeho nejoblíbenějším autorům patřil F. M. Dostojevskij. Po roce 1911 se zabýval motivy, jež se týkaly druhé stránky světa, jako byla Epileptická žena (1911) či Hypnotizér (1911). Po roce 1913, kdy se nechal aktivizovat ke službě k pobřežnímu dělostřelectvu do Puly, mu na malbu nezbývalo mnoho času. V Istrii však vznikla Kubištova jediná, soustavně podle propočtu zlatého řezu promýšlená plastika hlavy-idolu, označitelná za esenci jeho výtvarného úsilí. Koncem války se začal Kubišta na žádost S. K. Neumanna více věnovat grafice, jíž měl přispět do jeho časopisu Červen. Naznačila změnu umělecké orientace směrem k velkému výtvarnému zjednodušení, jež výrazně zapůsobilo na raný Devětsil. 

Výstava připomíná i Kubištovy příležitostné krajiny, které maloval zejména za pobytu v Pule, jež budou srovnány s obrazy Aloise Kalvody a Josefa Ullmanna, dvou největších Kubištových odpůrců, kteří sehráli podstatnou úlohu v tzv. případu Boronali, kdy byl Kubišta zbičován vodítkem na psa na chodbě kavárny Union.       

K prvému podstatnému zhodnocení Kubištovy tvorby došlo na jeho prvé posmrtné výstavě v roce 1920, na jejíž uspořádání měl lví podíl Jan Zrzavý. Zde jeho odkaz vysoce ocenilo mnoho mladých autorů, kteří začali utvářet podobu českého umění po prvé světové válce, mnozí z nich se stali členy Devětsilu, Nové skupiny nebo byli výraznými solitéry. Kubišta silně zapůsobil na nastupující generaci svými silnými uměleckými zásadami a mravní neochvějností. Byl přejmenován na Jana Křtitele českého moderního malířství, stal se jeho hlavním a jediným zakladatelem. Ve vybraných ukázkách lze sledovat Kubištovo působení na Karla Teiga, hlavního teoretika skupiny Devětsil, Adolfa Hoffmeistera, Aloise Wachsmana, Františka Muziku, Jindřicha Štyrského, Ladislava Süsse, Josefa Šímu, Bedřicha Piskače, Antonína Pelce, Františka Foltýna a Zdeňka Rykra. Tato generace se zasloužila o udržení Kubištova odkazu, přestože jeho přijetí proložila ještě mnoha dalšími vzory, jako byl Celník Rousseau či Zrzavý. Kubišta neměl přímé následovníky, nicméně široké množství obdivovatelů. Začínající malíři si zejména osvojili spiritualizaci objemu, obklopeného světlem. Vliv Kubišty se rozprostřel po celém meziválečném období. Určitou kulminací byly výstavy, které se uskutečnily v Mladé Boleslavi (1928) a v Aventinské mansardě v Praze (1929), připomínající deset let od Kubištovy předčasné smrti. Mladoboleslavskou výstavu připravil Pravoslav Kotík, jeho syn Jan Kotík v pozdějším rozhovoru připomínal, jak na něj Kubištovo dílo silně zapůsobilo. Osud Kubištova díla procházel anketou, kterou uspořádal Otakar Štorch-Marien v časopise Musaion, týkající se odmítání jeho díla do sbírek pražské Moderní galerie, v níž se k němu vyslovily nejvýznamnější osobnosti tehdejšího kulturního života, jdoucí napříč generacemi. Povědomí o Kubištovi udržoval zejména František Kubišta, který během svého mnohaletého pobytu v Brně uspořádal nejen několik jeho samostatných výstav, ale hlavně zde vydal i jeho první monografii (1940), důležitý zdroj poznání do dnešních dnů. Po roce 1945 se umělecko-historickým a teoretickým zhodnocením Kubištova odkazu zabýval obsáhle Karel Teige, který společně s Františkem Kubištou připravil k vydání soubor kritik Bohumila Kubišty Předpoklady slohu a v roce 1949 zveřejnil o Kubištovi samostatnou studii, náležející k nejinspirativnějším pracím, jež o něm v minulém století vyšly. Po roce 1948 je zrušena připravovaná Kubištova retrospektiva v pražském Mánesu. Ve druhé polovině padesátých let si Kubištova díla povšimla nová generace nastupujících umělců, která sice nemohla veřejně vystavovat, avšak opět podtrhla význam jeho morálního a uměleckého odkazu. Kubišta se stal etickým imperativem. Na rozdíl od generace Devětsilu, jež navazovala spíše na vrcholnou Kubištovu polohu z let 1910–1912, jejíž důmyslné kompoziční sestavy oceňovala, novou generaci po druhé světové válce oslovila především Kubištova expresivnější poloha z let 1907–1910, kdy uplatňoval silně pastózní rukopis, jenž v některých případech nenanášel ani štětcem. Shodně s generací Devětsilu a jeho uměleckými souputníky vyzdvihla i nová generace po druhé polovině padesátých let světelnou radiaci tvaru, jenž ponechávala obdobně jako Kubišta neporušený. Kubištův ohlas volně pronikl do rané tvorby Pavla Nešlehy, Antonína Málka, Zbyška Siona, či Antonína Tomalíka v krátkém nicméně soustavném období let 1957–1959. Kubištův oblíbený motiv zlíchovského kostelíka se objevil několikráte rovněž v grafikách a kresbách Karla Malicha z padesátých let. O zpracování odkazu zakladatelů českého moderního malířství se začali zajímat i nastupující historici umění jako Miroslav Lamač a Jiří Padrta, kteří připravili v roce 1960 zlomovou samostatnou výstavu Bohumila Kubišty, kde byl plně rehabilitován. Miroslav Lamač se nadále věnoval Kubištovi odborně, stal se největším znalcem jeho díla po roce 1945. V roce 1984 vyšla prvá souhrnná monografie Bohumila Kubišty od Mahuleny Nešlehové, jež v devadesátých letech připravila několik jeho samostatných výstav.

Kubištovo působení však neprobíhalo ve dvacátém století jen ve dvou vlnách, na začátku dvacátých let a po polovině padesátých let, ale z Kubištova odkazu lze vyjmout některá významová a formální jádra, která se v českém moderním umění objevují i nadále. Inspirací se staly nejen Kubištovy obrazy, na něž navázali Petr Veselý a David Hanvald, ale i přístupy k přírodě a světu, týkající se myšlenky pronikání a prolnutí umělcova já a univerza, jimiž se zabýval Karel Malich. Tyto protikladné možnosti ohraničují čtyři tematické středy, jež byly Kubištovi blízké a které podstatně vyjádřil ve své práci, aniž by však umělci, jež se jimi zabývali, museli nezbytně mít s Kubištou cokoli společného. Byl to zájem o poměry, z nichž nejznámější byla jeho obliba zlatého řezu (mohlo jít o nejrůznější způsoby dělení), který stál na počátku cesty k objektivní systémů a struktur a jenž se objevil v různých kompozičních přístupech u Václava Boštíka, Zdeňka Sýkory, Zdeňka Sekala, Jiřího Matějů a Jana Šerýcha. Dále o barevné kontrasty, přecházející mezi objektivním a expresivnějším pojetím, s nimiž pracovali Otakar Slavík, Jiří Sopko, Daniel Balabán a Lubomír Typlt; o pojetí jevu a věci, stojící samostatně vůči prázdnému pozadí, jež oslovilo vedle autorů zabývajících se malbou a kresbou i fotografy, s nímž pracoval Jan Svoboda, Jitka Svobodová, Jan Merta, Jan Hudeček a Ivan Pinkava, a o autoportrét, jenž zejména v letech 1905–1910 patřil ke Kubištovým vůdčím námětům. V posledních letech získal vyhraněnou, někdy až sebezraňující podobu, obracející se do nitra svých autorů, avšak stojící i na hraně osobité autostylizace, jak jej představují práce Václava Stratila, Michala Macků či Josefa Bolfa. 

Výstava Bohumil Kubišta a české umění 1905–2013 tak kromě obsáhlého, vyčerpávajícího průřezu odkazem Bohumila Kubišty představí ještě práci dalších 45 autorů, z nichž mnozí zásadním způsobem utvářeli podobu českého umění dvacátého století a mají výrazný vliv i na dnešní scénu.                  

Karel Srp


Hlavní kurátor:  Karel Srp
Koncepce, výběr a uspořádání výstavy: Jiří Jůza, Jan Kudrna, Helena Musilová, Zuzana Novotná, Gabriela Pelikánová, Karel Srp
Texty: Jiří Jůza, Jan Kudrna, Helena Musilová, Zuzana Novotná, Gabriela Pelikánová, Karel Srp
Architektonické řešení: Tomáš Svoboda
Grafický design:  Libor Jelínek, Dynamo design
Realizace: Dominika Dworoková, Zdeněk Fedák, Ctirad Janečka, Jiří Jůza, Jan Kudrna, Josef Mladějovský, Gabriela Pelikánová, Renata Skřebská, Vladimír Šulc
Propagace: Ian Derson Advertising, Kateřina Naarová, Jana Šrubařová
Komentované prohlídky: Jan Kudrna, Gabriela Pelikánová, Renata Skřebská, Karel Srp
Vzdělávací programy: Marcela Pelikánová, Jana Sedláková
Překlad: Anna Strnadová


Poděkování patří všem zapůjčitelům, kteří se na výstavě podílejí:
Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Galerie Art Praha, Galerie hlavního města Prahy, Galerie Kodl , Galerie moderního umění v Hradci Králové , Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Galerie Petr Novotný, Galerie Pictura, Galerie Středočeského kraje, Galerie umění Karlovy Vary , Galerie výtvarného umění v Chebu, Galerie Zdeněk Sklenář v Praze, Galerie Zlatá husa, Gema Art Group, Hunt Kastner Gallery, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Miroslav Korecký, obchod s uměním v Praze, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Muzeum města Brna, Muzeum umění Olomouc, Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Národní galerie v Praze, Moravská galerie v Brně, Oblastní galerie v Liberci, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Památník národního písemnictví v Praze, Prinz Prager Gallery, Regionální muzeum v Kolíně, Richard Adam Gallery, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Vítkovice Machinery Group, Východočeská galerie v Pardubicích, Západočeská galerie v Plzni, Židovské muzeum v Praze a soukromí sběratelé.

© 2017 Galerie výtvarného umění v Ostravě
Designed by burgrova.tumblr.com     Developed by Ollero