Jedinečná výstava v ostravském Domě umění představí pozoruhodné stavby. Padesát staveb z uplynulých dvou století, které představí publikace i výstava v ostravském Domě umění nazvaná Slavné vily Moravskoslezského kraje, skýtá přehled o vilové kultuře regionu.  Galerie výtvarného umění v Ostravě se přípravou výstavy a křtu knihy zapojila do projektu Slavné vily Čech, Moravy a Slezska. V rámci projektu je v letech 2007 až 2009 realizováno vydání třinácti nových výpravných publikací vil a rodinných sídel z každého kraje České republiky od poloviny 19. století do současnosti a celkem třináct slavnostních výstav a křtů v jednotlivých krajských městech. Slavné vily Moravskoslezského kraje jsou již desátou výstavní expozicí.
Území severní Moravy a části někdejšího rakouského Slezska, které dnes tvoří tento region, stálo v minulosti spíše na periferii uměleckého a kulturního dění. Přesto však zdejší vilová architektura představuje zajímavý a do jisté míry svébytný fenomén. Rozvoj důlního a hutního podnikání na Ostravsku, jakož i textilní výroby v západním Slezsku, připravil už v 19. století ekonomické podmínky pro stavbu luxusních příměstských rezidencí.
Zpočátku je navrhovali místní stavitelé, později však stále častěji prominentní vídeňští architekti. Na počátku 20. století zde vyrostla řada vil podle projektů zdejších rodáků, kteří prošli radikálně moderním školením Otta Wagnera. Západní část kraje se tak může pyšnit řadou pozoruhodných vil navržených Leopoldem Bauerem a Josefem Hoffmannem. V meziválečných letech přestal být tento region venkovem, odkázaným výlučně na zpracovávání vnějších uměleckých podnětů. Působili zde pozoruhodní tvůrci – v prvé řadě bratři Lubomír a Čestmír Šlapetové.
V socialistickém Československu se vilové kultuře nedařilo, a tak k její renesanci v tomto kraji dochází až po roce 1989, kdy se rodinné domy stávají příležitostí pro tvarové experimenty mladých architektů.
Téma individuálního bydlení není jen otázkou minulosti, kapitolou, která je jednou provždy uzavřená. Chápeme naopak tuto látku jako stále živou a aktuální, jako problematiku, která přímo vyžaduje, aby se k ní aktivně vyslovovali především architekti a stavitelé dnešní.

Martin Strakoš