Načítání obsahu...
Dům umění
ÚT–NE / 10–18

Narušená imaginace

25. 1. – 26. 3. 2017

Výstava vybraných zahraničních děl ze soukromé Sbírky Roberta Runtáka nabízí unikátní exkurz do oblasti současné evropské malby. Svou ucelenou koncepcí, koncentrací a nebývalým zaujetím se podařilo vytvořit celek, který není unikátní jen v naši zemi, ale v celém středoevropském prostoru. Dvacet šest současných autorů vystaví své malby v Galerii výtvarného umění v Ostravě. Zastoupena bude malba britská, německá, maďarská, rumunská i moldavská. Na třiceti šesti plátnech si návštěvníci budou moci prohlédnout, jak se umělci vypořádávají s pozoruhodnými tématy nedávných dějinných událostí v Evropě stejně tak jako s otázkami lidské podstaty, tělesnosti a existence. V České republice bude mít většina prezentovaných maleb svou výstavní premiéru. GVUO se tak výrazně přiblíží zahraničním institucím, které tento typ umění vystavují běžně. Zahájení výstavy budou osobně přítomni umělci z Velké Británie Justin Mortimer, z Německa Michael Kunze a Martin Eder, z Rakouska Haruko Maeda a Rumunska Serban Savu.


Making Windows Where There Were Once Walls je první veřejná výstava zaměřená výhradně na mezinárodní část sbírky Roberta Runtaka. Výstava, jejímž kurátorem je Jane Neal, si klade za cíl představit společná témata, která se objevují v dílech, jež Runtaka inspirovala k tomu, aby je zahrnul do své sbírky. Bez ohledu na to se přehlídka snaží zdůraznit dvě velmi konkrétní témata, která se vinou celou výstavou: akutní povědomí jedince uprostřed měnící se povahy současné společnosti a jedinečně umělecké pochopení a ocenění síly lidského ducha. Jsou to právě tato témata, která jsou podstatou děl ve sbírce a která odhalují osobní vztah sběratele k umění a jeho postavení v dnešní společnosti.

Žijeme v době velkých změn a politických zvratů po celém světě. Slovo "zeď" v sobě nese v posledních měsících velkou symboliku: uvažujeme o hranicích, o zavírání určitých lidi nebo skupiny lidí, a uvažujeme o frakcích a deklarovaných skupinách. To je možná vhodný okamžik zauvažovat nad tím, jak nám umění může pomoci najít nebo vytvořit okna tam, kde bývaly kdysi zdi. 

Název výstavy naznačuje otvor do prostoru, který býval uzavřený, nebo dokonce pevně vyzděný. Je zde náznak něčeho skrytého, snad voyeurského, nebo spojeného s pozorováním - což obojí představuje rostoucí obavy v naší současné době a vztahující se k naší době. Okna ve zdi by mohla naopak být vykládána z extrémně pozitivní perspektivy. Evokují odbourávání tabu, únik z všednosti prostřednictvím mimořádné síly umělecké představivosti a tím i schopnost čelit neduhům moderní doby díky svobodě kreativity.

Za titul výstavy dlužíme poděkování francouzskému filozofovi Foucaultovi.  I když nikdo nebyl schopen potvrdit, zda Foucault skutečně vyřkl slova: "Nejsem prorok. Já jen dělám okna tam, kde bývaly zdi.", lidé věří, že ano. Tento výrok je přičítán jemu; jakýsi městský mýtus. Přesto "rušivá představivost" nebo "vytváření mýtů", vytváří kulturu a nyní ji snad více než kdy předtím potřebujeme pro inspiraci a uskutečnění změn.

Neal se rozhodl seskupit výstavu do čtyř sekcí. První z nich je: Izolovaný jednotlivec, ztráta sebe sama a otázka bytí člověkem. Co to znamená být člověkem a strach, že bychom mohli být ve skutečnosti vystaveni riziku obětovat naše lidství, se pro nás stávají vážnými obavami, spíše než science fiction. Jak řekl akademik Martina Jacques: "Samotná myšlenka toho, co vlastně znamená být člověkem - a nezbytné podmínky pro to, aby se lidským kvalitám dařilo - se rozpadá." Již v roce 2004, Jacques argumentoval, že tři trendy začínají hluboce měnit charakter naší společnosti. Prvním byl vzestup individualismu, druhým je neúprosné rozšíření trhu do všech částí společnosti a třetím byl vzestup komunikačních technologií, zejména mobilních telefonů a internetu.

Víme, že naše nejdůvěrnější vztahy jsou zkorodovány rostoucí tendencí k vyhodnocení lásky a sexu podle kritérií konzumní společnosti. Ale intimita není v poklesu jen v souvislosti s měnící se povahou mezilidských vztahů. Máme také stále slabší intimní vztah k samotnému lidství. To, co bychom mohli nazvat "kyber -voyeurismus" nás začalo dehumanizovat.

Někdo by mohl říci, že hrozí, že nebýt člověkem se stává naším výchozím nastavením tím více, čím vyšší je naše závislost na chytrých telefonech a že nemůžeme řádně fungovat, aniž bychom byli "připojeni". Řada umělců ve sbírce Roberta Runtaka řeší vzrůstající tendenci ke zvýšené izolaci jedince ve společnosti a znatelný pokles empatie jednoho k druhému. Tento proces dehumanizace je adresován v této sekci, kde nalezneme jedince fyzicky vyčleněného ze společnosti, nebo odlidštěného, v podobě beztvářného subjektu: "jeden z davu".

Druhou částí výstavy je: Tajné okno, nový voyeurismus a únik do jiných světů. Zavádí nás do podivných a tajných světů, kde umělec často vymění svou roli za roli režiséra. Touláme se od vizí podobných vizím Lewise Carrolla, kde všechno je mimořádné a odlišné od čehokoliv z "normální" reality, k průhledům, které zpochybňují rekreaci reality a napětí mezi předěláním scény a vytvořením nové - téměř stejným způsobem, jakým by režisér mohl natočit dokumentární drama a manipulovat s napětím mezi postavami, aby probudil větší zájem. V celé této části expozice se setkáváme se světy uvnitř světů. Vidíme dopad voyeurismu na umělce, kteří pracují dnes, ale i to, jak internet a sociální média mění způsob, kterým umělci provádí svůj výzkum a vytváří své obrazy, což jim umožní pohybovat se napříč časem od uměleckých hnutí k moderním fenoménům a populární kultuře. Surrealismus, folklor a pohádky koexistují s hyper reálnými a filmovými vizemi a skvělé moderní interiéry ustupují děsivým scénám, které odkazují na temnou a slabou stránku naší sdílené reality.

Třetí výstavní plocha nese název: Záhady v městské a venkovské krajině. Zde umělci prozkoumávají úrodnou půdu záhad v městském nebo venkovském kontextu. V celé této části expozice se přesouváme ze středu arkadických krajin, které působí současně starodávně i futuristicky, k zemi nikoho, která odpovídá Freudovskému pojetí duality. Nacházíme osobnosti, které napadají přijaté představy o normálnosti a konfrontují naše zakořeněné obavy z jinakosti a odlišnosti. Tato část také zvažuje, jak objekty zapadají do našich zkušeností se záhadami a jak znovuvytvoření kdysi známé scény může prolomit naše lineární vnímání času a jako duchy nás přenést do časů našeho dětství.

Čtvrtou a poslední částí výstavy je: Inscenovaný výjev, zátiší a cirkus historie.   V této závěrečné části přehlídky čeká na diváka kaleidoskop podivných výjevů a znepokojující kontext. Přecházíme od divadelních extravagancí inspirovaných výkonem, evokujícím rovněž undergroundové vzrušení Berlínských kabaretů dvacátých let, k s nadsázkou podaným pozorováním kultury politiky, která je propojena s aktuálním děním a historickými odkazy. Když pak postoupíme dále touto sekcí, nalezneme díla inspirovaná nekonečným divadlem lidské existence, typickou groteskní a nevyčerpatelnou touhou člověka po smyslu.

Díla vybraná pro tuto část výstavy se pohybují na tenké hranici mezi vysokým uměním a nízkou kulturou. Při výběru díla, které by mohlo být kontroverzní, nebo dokonce vyvolávat silné reakce je Runtak statečný, ale také dělá významné gesto, které by mohlo mít zásadní důsledky na českou veřejnost a české umění. Implicitní tabu výtvarného umění udržují hierarchickou strukturu, kterou se několik umělců rozhodlo v této přehlídce zpochybnit a rozebrat. Stejným způsobem, byla vytvořena ctnost z věcí, které jsou obvykle skryté, protože jsou považovány za neatraktivní nebo dokonce ošklivé našimi médii. Na rozdíl od vize naprosté tělesnosti najdeme i díla evokující zvláštně náboženské, tlumeně atmosféry. Prostor připomínající kostel v nás zanechává pocit, jako bychom byli svědky opětovného přehrávání nekonečných cyklů, zatímco podnikáme průřez kruhem života.

Co můžeme říci o rostoucí mezinárodní části sbírky Roberta Runtaka a co to může tato výstava znamenat pro mladé české umělce a pro ty, kteří sice nejsou umělci, ale kteří se rozhodnou přijít a navštívit tuto výstavu? Ze zobrazených děl můžeme vidět, že síla lidského ducha, jak ji dokazuje umělecký projev, má mnoho různorodých forem. Nicméně můžeme také vidět, že každá práce na této výstavě je nějakým způsobem částí kolektivní "rušivé představivosti" a najít Runtakovu vlastní rušivou představivost v práci, když je inspirován, aby se stal patronem těchto umělců. Okna slouží jako otvory do okolního světa, ale také vpouští světlo a odhalují věci, které jsou skryté ve tmě. Nejsou to portály do budoucnosti, ale vize, které otevírají, nám mohou umožnit snít a odvážit se čelit více zdem, které bychom jinak považovali za nemožné prorazit. A to je něco, co je pro nás stále důležitější v našem podivném novém světě a na co je jistě důležité pamatovat.

Jean Neal

Kurátor: Jane Neal

© 2017 Galerie výtvarného umění v Ostravě
Designed by burgrova.tumblr.com     Developed by Ollero