Akademie výtvarných umění v Praze vznikla díky rozhodnutí Společnosti vlasteneckých přátel umění v roce 1799. Učit se na ní začalo v roce 1800 a prvním jejím ředitelem se stal rodák ze Salcburku, dlouho žijící v Pasově, Josef Bergler ml. (1753–1829). Berger se zavázal, že bude učit budoucí umělce kreslit podle modelů, jak ostatně bylo v té době běžné. Svým žákům předával znalosti z malby nejen mytologické, náboženské a historické, ale i portrétní. Od roku 1806 byla výuka na Akademii rozšířena i o krajinářství.
Krajinářskou školu vedl profesor Karel Postl (1769–1818)od roku 1806 po dobu jedenácti let. Krajinářský ateliér byl umístěn ve třetím poschodí Vrtbovského paláce v Celetné ulici. Postl dokonce pozvedl i doposud málo progresivní  grafickou dílnu. Propojením grafické veduty s českým krajinářstvím přelomu 18. a 19. století do značné míry ovlivnil formování nového názoru na tento obor. Své žáky vychovával v intencích tvorby ideální komponované krajiny, odvozené od francouzských klasicistů 17. století a dobového empirového pojetí. Studenti malovali podle rytin německých krajinářů pozdního klasicismu. Vzorem jim byli i Holanďané 17. století. Jejich výuka spočívala převážně v obkreslování učitelových kreseb a prací jiných mistrů, což byl v té době běžný standard na všech evropských akademiích. Po Postlově smrti krajinářský ateliér na určitou dobu zanikl, obnovil jej až Antonín Mánes v roce 1936.
Romanticky laděná krajina, jak ji známe například z děl Antonína Mánesa, byla zpravidla inspirována dobovou oblibou učení Jeana Jacquese Rousseaua o pobytu člověka v přírodě, který má vliv i na lidskou psychiku. V obrazech tedy byla často zobrazována postava poutníka zachyceného v idylických údolích u horských vodopádů, popřípadě nedaleko hradních zřícenin. Důraz byl kladen na sepjetí člověka s přírodou a na dočasnost lidského bytí v souvislosti s přírodou, jež byla v porovnání s člověkem věčná. Tento typ krajin již nebyl malován pouze v ateliéru, ale částečně i přímo v plenéru.
Vývoj krajinářství v druhé polovině 19. století se ubíral dvěma směry – cestou romantismu a cestou realismu. Romantické krajinářství zosobňovala osobnost Josepha Maxmiliana Haushofera (1811–1866), který přišel do Prahy v polovině 40. let z Mnichova. Ve svých dílech se nechával inspirovat svou domovinou – bavorskou vysočinou s tamějšími jezery. Po smrti Antonína Mánesa Haushofer vedl krajinářskou školu (1845–1866). Za tu dobu vychoval mnoho následovníků, pracujících v podobných malířských intencích (například Alois Bubák, Bedřich Havránek, Hugo Ullik nebo Julius Mařák).
Po Haushoferově smrti byl krajinářský ateliér uzavřen a k obnovení další výuky došlo až v roce 1887, kdy se do čela krajinářské školy postavil Julius Mařák (1832–1899). Jeho žáci, František Kaván, Antonín Slavíček, Otakar Lebeda, Antonín Hudeček aj., opustili ateliér a začali malovat v plenéru, kde se snažili o zachycení atmosféry daného místa. Silný vliv Julia Mařáka se postupně vytrácel a v 90. letech byl vystřídán zcela novým, ryze francouzským, přístupem ke krajinomalbě pod vlivem Antonína Chittussiho (1847–1891), ovlivněného barbizonskou školou. Dveře impresionismu v české krajinomalbě se otevřely.
Od počátku 20. století se situace v české krajinomalbě radikálně změnila. Tvorba umělců nových zvučných jmen byla ovlivněna různorodými směry moderního umění, které do Čech pronikaly z různých částí Evropy. Nelze již hovořit o ryzích krajinářských školách, jak tomu bylo za časů Josepha Maxmiliana Haushofera nebo Julia Mařáka. Centrem nových malířských tendencí již nebyla Akademie. Nové umělecké snahy se prosazovaly již mimo ni. Vznikly samostatné spolky (např. Osma), sdružující výtvarníky s podobným uměleckým názorem.
Českou výtvarnou scénu přelomu 30. a 40. let výrazně ovlivnil vznik Skupiny 42 a skupiny Ra. Členové těchto uskupení krajinu vnímali převážně prizmatem města a rozvoje civilizace. Dokladem toho je například dílo Františka Hudečka, Kamila Lhotáka nebo Františka Grosse.
V českém malířství konce 40. let docházelo k rozmělnění výtvarných směrů a stylů. V 50. letech se výtvarná scéna vyvíjela v duchu oficiálně přijímaného socialistického realismu. Uvolnění nastalo až o deset let později, kdy se naše výtvarné hranice opět více otevřely světu. Dokladem toho se stala tvorba v intencích abstrakce a informelu. V 70. letech byly krajinné motivy zpracovávány nejen na bázi abstrakce, ale i nových směrů. Do samotné tvorby tak do značné míry začal vstupovat moment improvizace a náhody.

Jiří Jůza

Koncepce, výběr a uspořádání výstavy: Jiří Jůza, Gabriela Pelikánová
Texty: Jiří Jůza, Gabriela Pelikánová
Grafický design: Jiří Šigut, CONCEPT
Grafická realizace: Josef Mladějovský
Realizace: GVUO
Propagace: Jana Šrubařová
Vzdělávací programy: Marcela Pelikánová