V letošním roce si připomínáme stodvacáté výročí narození malíře Jana Trampoty. Nejen u této příležitosti se uskutečňuje reprezentativní výstava, které předcházelo vydání monografie z pera PhDr. Jiřího Hlušičky. Hlavním důvodem výstavy je však představit životní osudy a tvůrčí odkaz umělce, který patří k zakladatelům české moderní krajinomalby u nás.

Tato výstava je v pořadí třicátou samostatnou výstavou Jana Trampoty. Poprvé však můžete zhlédnout průřez umělcovy tvorby ze sbírek čtyř českých galerií obohacený o skvosty soukromých sběratelů, která svá díla zapůjčili pouze pro tuto výstavu.
Jan Trampota je považován za zakladatele moderního umění u nás. Dokázal pochopit stylové principy různých uměleckých názorů, které za jeho života v našich podmínkách převládaly. Jednalo se například o expresionismus, analytický či syntetický kubismus. Ty pak svým osobitým způsobem zpracovával a vytvořil tak neopakovatelná umělecká sdělení, která můžeme obdivovat především ve figurativní malbě.
Jádro jeho tvorby však tvoří krajinomalby, jejichž poetický účin není založen jen na jímavosti a už vůbec ne na popisu přírodní scenérie, nýbrž především na důvěře v evokativní možnosti zvolených malířských prostředků. Konkrétní krajinářské téma mu bylo přitažlivé tím, že umožňovalo dospět k výtvarné parafrázi, která se kryla s jeho představou.
O své tvůrčí metodě Trampota napsal: „Postup při práci u mne je ten: nejdříve jsem malířsky uchopen, a jsem-li vyzbrojen, maluji nebo kreslím na tom, co mám. Touto prací poznávám, v jakých proporcích mohl bych to definitivně provést. Potom zjistím patřičný formát a počnu pracovat. V té chvíli je ve mně více architekta a sochaře nežli malíře. Následkem těchto příprav, kde hlavně má co dělat inteligentní cit, jaksi zkrátka vše nejprůbojnější, vazba se stane kompaktní, taková, že mohu na obraze kdykoliv pokračovat, aniž poruším původního ducha malby. Síla konstrukce si vynutí podřízení.“
Jan Trampota, jeden z největších českých krajinářů 20. století, se nikdy nestal představitelem žádné avantgardní skupiny. Sdílel však s jejich progresivními členy výrazovou nadsázku a stejně jako oni tíhl k experimentu, který nabízela kubistická estetika. Trampotovo generační zakotvení i jeho orientace na francouzskou výtvarnou kulturu nepřestaly nikdy působit na jeho tvorbu. V tomto směru se rozhodující událostí v Trampotově malířském vývoji stal jeho tvůrčí pobyt v roce 1915 na zámku v Nové Vsi u Chotěboře, kde pobýval se sochařem Josefem Kubíčkem. Právě v oněch plodných týdnech a měsících Jan Trampota definitivně nastoupil cestu krajináře. Započatou malířskou dráhu však přerušila světová válka.
Válečné události poznamenaly umělcovu psychiku hlubokou depresí. Nakonec ji překonal díky přátelskému gestu sochaře Josefa Kubíčka, který jej pozval k sobě do Nových Hradů u Vysokého Mýta. Léta 1919 až 1920, která zde malíř strávil, představovala odrazový můstek jeho další krajinářské tvorby. Mohl v ní pokračovat zejména poté, co pro sebe objevil kouzlo Orlických hor. Svůj nový domov nakonec nalezl roku 1923 v nedalekém Pěčíně. Dobíral se podstatných rysů krajiny v její geologické skladbě i s jejím charakteristickým lidským osídlením. Trampotův osobitý talent se nezříkal podnětů  francouzské malby, a to jednak fauvistických postupů, jednak uměleckého odkazu Paula Cézanna a zčásti též André Deraina. Usiloval dobrat se rytmů přírodního dění a objevit vazby mezi konkrétní krajinou a přírodou v širším slova smyslu, mezi mikro a makrokosmem světa.  Naznačený postoj ke krajině si ověřoval nejen tváří v tvář Orlickým horám, ale rovněž v tvůrčím dialogu s exotickým prostředím. Stalo se tak za umělcova několikaměsíčního zájezdu do francouzské Normandie  v roce 1930, jejž zčásti uskutečnil ve společnosti malíře Rudolfa Kremličky. V malbách druhé poloviny třicátých let minulého století životní dílo Jana Trampoty kulminovalo v obrazech, jimiž umělec dospěl  k monumentalizaci a zároveň k lyrické transpozici krajiny.  Jan Trampota je jednou ze solitérních postav, v jejichž dílech je ztělesněna intenzita prožitku v moderní malířský tvar. 

Jiří Hlušička a Jiří Jůza