Výstava (Kon)texty Jána Mančušky je založena na prezentaci dvou prací Veden zdmi otočil jsem se do rohu (2007) a Žena středního věku (2009), které GVUO zakoupila v roce 2018 do svých sbírek. Kurátorský záměr představit na výstavě pouze a jenom tato dvě díla je motivován nejen vědomím náročnosti procesu jejich pochopení, ale také faktem, že velkorysost a čistota instalační prezentace ve výstavním prostoru může napomoct jejich adekvátnímu prožitku. Z výše uvedeného vyplývá, že výstavní blok nemá ambici ukázat Jána Mančušku v jeho celistvém uměleckém rozpětí. Je pouze částečným otiskem jedné autorovy tvůrčí polohy, v níž se zaobíral texty jako nástroji uměleckého sdělování.

V obou vystavených případech se setkáme s díly, v nichž je specificky manipulována jejich formální textová struktura, aby nás diváky zavedla do rozličných dějových souvislostí a nabídla nám nezvyklé možnosti jejich čtení. V prvním z nich Veden zdmi otočil jsem se do rohu autor promýšlí variace dějových posunů podle jím určeného schématu, z něhož vyplývá celkem osm způsobů čtení (schéma je součástí průvodních materiálů výstavy). Stojíme před dvěma v rohu místnosti zavěšenými textovými poli, jejichž významy jsou vzájemně propojovány. Podle určeného klíče, při čtení zleva doprava, se dostáváme nejprve k prvnímu sloupci, kde je ich-formou vyprávěn příběh. Ten je pak ve druhém sloupci komentován s odstupem ve třetí osobě. I když jsou tato textová pole obsahově inverzní, týkají se vlastně jedné absurdní situace, v níž se člověk ztrácí v místnosti a následně je nalezen ležící na podlaze.  V rámci oněch osmi cest čtení jsou textové kompozice promíseny a nabízejí specifické sémantické posuny. 

Ve druhé práci Žena středního věku, která ovšem již nemá formu fyzicky zavěšeného textu, visí pouze virtuálně a v galerii je zprostředkována videoprojekcí, se pracuje se strukturální posloupností. Text je mozaikovitě rozkrýván a postupně se konstruuje jeho obsah. Princip doplňování slov do textového pole nejen že posouvá a v důsledku proměňuje samotný příběh, ale především vytváří napětí vyvěrající z nejasnosti a nepřítomnosti celistvého sdělení. Naše mysl má v průběhu videa tendenci příběh permanentně a zbrkle domýšlet v touze pochopit celek. Mančuška nám ale dává pouze tolik času, aby nás udržoval v interpretační nejistotě, kterou vzápětí nahrazuje dalším konkrétním fragmentem textu. 

Jak již bylo zmíněno, autor se v určitém období (2003–2007) intenzivně obrací k vytěžování textů jakožto nástrojů uměleckého sdělování. Práce s textovými formálně-ideovými artefakty je inspirována konceptuálními procesy ve výtvarném umění, které mají své kořeny v USA 60. let 20. století. Konceptuální umění té doby bylo silnou opoziční reakcí, jednak na formalistní umělecké proudy, jakými byly abstraktní expresionismu, minimalismus, či pop art, a jednak na rodící se trh s uměním, který se začal zmocňovat výtvarných děl jakožto prodejních komodit. Základem amerického konceptualismu 60. let tak bylo, zjednodušeně řečeno, vyvázání umění ze zatuhlých formálních struktur, a to v návaznosti na postupy Marcela Duchampa, který již na počátku 20. století nastartoval proces zpochybňování zavedených forem výtvarného umění. Konceptuální přístupy 60. let vyvázané z této formativní výlučnosti pak spíše nabývají charakteru autonomního mentálního procesu a svůj potenciál rozpínají do neprobádaných oblastí, jakými byly gestické akce, performance a volné prolínání médií. V neposlední řadě je tento historický proces doprovázen tendencí takzvané dematerializace. Fyzická forma díla jako estetického artefaktu tak bude popírána a rozličně borcena.  Součástí této, dá se říci velice podstatné tendence pro umění druhé poloviny 20. století, byla i cesta amerického umělce Josepha Kosutha, který onu dematerializaci promýšlel jako analytickou práci s jazykem, tedy potažmo s textem. 

Ján Mančuška byl touto tendencí v určité době silně inspirován. Texty a textová pole manipuloval, zkoumal a promýšlel v rozličných souvislostech a zároveň o nich uvažoval jako o fyzických objektech instalovaných v galerijních prostorách. Tak vzniká například Fragment asynchronní historie – Skutečný příběh / příběh Jany (2004), Ode zdi ke zdi (2005), Skutečný příběh (2005) nebo právě na zdejší výstavě přítomný Veden zdmi otočil jsem se do rohu (2007). Narace těchto textových polí je pozměňována ve vztahu ke konkrétní instalaci, v níž se počítá s fyzickým pohybem diváka. Pohybovat se v prostoru instalace zároveň znamená pohybovat se v různých dějových souvislostech. Je nám tak nabízena změna časové posloupnosti, alternace děje, perspektivy a dokonce změna osoby vypravěče (muž / žena, ich-forma / er-forma). Variantní posuny v důsledku narušují očekávatelné lineární čtení textu a přinášejí zvraty pozměňující kauzalitu děje a perspektivu předvídaného. Významové křižovatky či odbočky v těchto pracích ukazují na potenciál mnohovrstevnatého pojímání světa a relativizování subjektivní optiky (pravdy). 

Text jako umělecký prostředek přenosu informace je pro Mančušku ideálním nástrojem, jak pracovat s obsahem a myšlenkou bez užití výrazné spektakulární vizuality. 

Rozličnou prostorovou instalací textů u diváka provokuje k scénografičnosti, nebo chcete-li filmově-obrazové představivosti. Ta je navíc doprovázena pohybem v prostoru, což děj aktivizuje fyzicky a záleží pak na divákovi, kterým směrem obsahu se vlastně vydá.

Pokud chceme promýšlet autorovu tvorbu v zobecňující zkratce, lze v mnoha ohledech vnímat jeho postupy jako kinematografické. Přenáší totiž různé fenomény spojované s filmem do svých prací. Tak se v nich setkáme například s principem zastavení (pause), s pohybem zpět (rewind), se střihem, narací, či se změnou scénáře. Film jako manipulativní nástroj iluze skutečnosti je parafrází Mančuškovy umělecké optiky, s níž přistupuje k textům, příběhům, ale i k objektům. A film také může být metaforou lidské neschopnosti důvěryhodného poznávání světa, což Mančuška ve své tvorbě komentuje. Film má totiž svůj omezený potenciál se specifickými technickými limity. Stejně tak i naše oko (smysl, kterému bezmezně důvěřujeme) vlastně postihuje skutečnost jen na základě svých organických a fyzických možností. Je zřejmé, že vizuální přenos filmové kamery, respektive lidského oka, nezprostředkovává objektivní pravdu o realitě, ale pouze její fragmentární část.

Mančuška rovněž intenzivně analyzuje princip chybění. Je fascinován faktem, že naše životy jsou plné prázdných, zdánlivě bezvýznamných okamžiků, které naše mysl neukládá v paměti, ale které zároveň tvoří podstatnou část naší existence. Lidský mozek totiž fenomény a děje kolem sebe zjednodušuje do struktur jemu známých a ověřených. V rekonstrukci vlastní minulosti tak povětšinou vybírá emocionálně vypjaté okamžiky, které se naléhavě vepsaly do jeho osobnosti, tedy různá traumata, zklamání, úspěchy, vztahy. Vzniká tak redukovaná selekce, o níž nelze v žádném případě mluvit jako o objektivním otisku vlastní minulosti. 

Uvědomění si této schematičnosti a omezenosti v poznávání světa je v Mančuškových pracích přítomné jako výchozí princip, který také nalezneme u obou textových instalací na výstavě. Zdánlivě jednoznačná narace textů je zde totiž narušována a dekontextualizována, aby se vzápětí spojila v nový význam, nebo jen v nepatrný semantický posun. Variabilní možnosti čtení připomínají otevřenou šachovou partii, v níž je rozehráno několik tahů a není jasné, který z nich je ten správný. A mozek diváka tápe, hledá, doplňuje a nakonec žasne, jak atypický způsob čtení zakouší. 

To je základem umělecké strategie Jána Mančušky, vtáhnout do děje diváka, který není pouhým pozorovatelem, ale je především respektován jako výsostně myslící bytost spoluutvářející výsledný kontext díla. Narace jeho děl opřená o každodennost, jednoduché popisy a skutečné příběhy, může působit na první pohled banálně, ale pouze do té doby, než nás jeho myšlení polapí a začne na půdorysu konkrétních příběhů rozehrávat taktiku narušující hranice našich mentálních pochodů. Mančuška rozbíjí tato schémata a nabízí nám různorodé scénáře, ať už v konkrétních příbězích a předlohách svých prací, tak i skrze rozličný výběr médií. Záměrně rozrušuje linearitu času, posloupnost a předvídatelnost děje, či stereotyp návyků. Jeho tvorba je odraženým světlem, které nesměřuje tam, kde bychom ho z fyzikálního hlediska očekávali dopadat. Jeho intenzita je ale dostatečně silná na to, aby osvětlila limity, mentální klišé a automatické procesy našeho vnímání, znemožňující poznání pravdy. 

Ján Mančuška je autor odmítající skrze své umění nabízet prvoplánový spektákl, tedy jednoduchou efektní podívanou, která na vnímatele neklade zbytečné nároky. Jeho dílo je pravým opakem. Kontaktovat se s ním je namáhavý a napínavý proces. Ten, kdo se mu podvolí a promění ho v pochopení, pak zažije kontakt se silným uměleckým gestem.

ZISKY 2018 GVUO:

Jednotlivé akvizice budou prezentovány formou samostatných nebo souborných výstav, které vytvářejí sérii nazvanou Zisky 2018 GVUO. Cílem projektu je vytvořit dostatečný prostor k prezentaci umělců a jejich díla, čímž se akvizice stává nejen ziskem pro galerijní sbírky, ale i obecně významnou událostí určenou nejširší veřejnosti. Ziskem nemateriální povahy. Doufáme, že většina z nově získaných uměleckých děl se stane součástí stálých expozic v plánované přístavbě Domu umění.

Prohlídky s kurátorem se uskuteční 7. 2. a 7. 3. v 16.30 h

Záštitu nad výstavou převzal náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje Lukáš Curylo
Zakoupeno s podporou Ministerstva kultury ČR