Výstava vznikla ve spolupráci s Krištofem Kinterou a Východočeskou galerií v Pardubicích. Jedná se o specifický výstavní projekt, který do Ostravy přináší nejaktuálnější tendence současného českého výtvarnictví, které ovšem zapadají i do celosvětového kontextu.
Krištof Kintera (1972) patří k nejúspěšnějším a nejzajímavějším umělcům. Jeho tvorba je známá rovněž v zahraničí, kde se účastnil těch nejvýznamnějších přehlídek. Charakterizuje ji určitá pochybnost o možnostech a roli umění. Je v dobrém slova smyslu „angažovaným“ umělcem, který neustále klade svému okolí i sobě otázky: prostřednictvím instalací, videa a performancí. Jeho otázky vycházejí z každodenní zkušenosti, reagují na sociální i politické problémy. Kinterovy práce – jakkoli jsou nejednoznačné – jsou globálně srozumitelné a vzrušující. Pracuje s produkty masové spotřeby, mezi spotřební zboží intervenuje naopak svými objekty. Krištof Kintera oslovuje veřejnost také performancemi a divadelními představeními s týmem Jednotky, nejčastěji přímo v ulicích.
Spolu s Davidem Černým, Tomášem Pospiszylem a Viktorem Frešou se Kintera podílel na instalaci tolik diskutované Entropy, která v současnosti visí v Bruselu.

Jiří Jůza

Krištof Kintera (1973) se zjevil na prahu raných 90. let (AVU 1992−1999, ateliér Milana Knížáka) se svým nerozlučným „To“ (1996) v podpaží a od těch chvil je nepřehlédnutelně tu a masíruje a brázdí dno domácích uměleckých vod vydatně, soustavně a velmi výrazně. Dlouholeté pozoruhodné aktivity Skryté tvůrčí jednotky (počínaje rokem 1992), operující svého času kolem rodného NoD v Dlouhé, stejně jako Plumbař (1996), nepotřebné Spotřebiče bez účelu (1997–1998) a pro sebe si mluvící a dotěrně se tázající Mluviči (1998–1999) jsou dnes už domácí uměleckou legendou. Škoda, že Krištof je dnes už spíš plachý performer, odmítající veřejně vystupovat  a pobuřovat a Jednotka je aktuálně a skutečně naprosto skrytá. Mám totiž pocit, že akční intervence Kinterova kalibru jsou dnes třeba minimálně stejně, ne-li víc, než kdy dřív. 

Chalupeckého cena ho několikrát těsně minula i přes trojnásobnou nominaci (1999, 2001, 2003). Mít za sebou během 12 let cestu z undergroundu Jednotky a NoDu do stáje soukromé Galerie Jiří Švestka a na výsluní zájmu místních i hraničních institucí je u nás na Východě docela maisterstick.
A tak i Krištof Kintera z vyvýšených míst nadhledu generace, která prošla iniciačním zážitkem přechodu přes hranici dvou společenských systémů, pozorně nahlíží a se specificky suchým humorem prověřuje a poměřuje procesy i roztodivné hry před našima očima dravě expandujícího tržního konzumu krasohledem bdělé nadsázky. Kintera neustále pozoruje celek i jeho části, analyzuje jej až po nejmenší detaily, aby je pak uchopil a transmutoval, a tak rozrušil všechno samozřejmé a pochopitelné, očekávané, zaběhané a závažné svým svěžím, krajinným a nečekaným vizuálním gestem.
V Kinterově světě pak igelitka znechuceně hudruje, že už toho má tak akorát dost a je jí z toho všeobecného přežitku stále zle (2003), bramborová dvojice nabíjí sama sebe vlastní energií (2003), běžné spotřebiče se vzájemně napadají a sexuálně obtěžují v apokalyptických kopulacích (2004), nespavý spáč v koutě vlhce oddechuje (2004), malý revolucionář úporně opakuje svou mantru úderu hlavou o zeď (2005), sebestředná loga firem se vzájemně namixovanými slogany, stříkaná přes šablony na zeď demonstrují vyprázdněnost sebe sama a odhalují svůj zaměnitelně manipulativní charakter (2006) a pouliční lampy samovolně mutují do bizardních podob (2008).
Hned při prvním setkání s některým z Kinterových děl si uvědomíme, že se něco stalo. Věci jsou náhle jiné, než by podle běžných předpokladů měly být, jiné než od nich vyžadujeme. Najednou jaksi nejsou spořádaně funkční, aby nám sloužily a aby vykonávaly činnosti v náš prospěch.
Kintera navíc svá díla vystavuje vždy formou side specific instalation, plně přizpůsobené danému expozičnímu prostoru. V rámci velice pečlivě inscenovaných souborů tak dále žongluje s významy jednotlivých děl nejlépe mimo veškeré pragmaticky předvídatelné rámce. Objekt a jeho událost se tak stává formou osvobození od veškerých nátlaků a omezení.
Kinterova díla odráží i evokují vnitřní existenciální neklid a úzkost naší aktuální materiálně a informačně přesycené přítomnosti. Své postřehy formuluje přímo, nově a s humorem. Výrazným útvarem a činností, vyvolává vnitřní úsměv a přátelské pochopení. Je přesný a nekompromisní.
Psát i vyslovovat cokoli popisného k objektům Krištofa Kintery je ryzím rouháním jeho třídimenzionální vizuální poezii.

Simona Vladíková

Kurátoři: Simona Vladíková, Jiří Jůza