Na podzim roku 1932 uspořádal Dům umění v Moravské Ostravě samostatnou výstavu Jana Zrzavého, pojatou jako průřez jeho malířským a kresebným dílem. Výstava se stala významnou událostí. Umělec Moravskou Ostravu navštívil, zúčastnil se vernisáže, sfáral do hlubinného dolu a získal zakázky k portrétování rodinných příslušníků místní honorace. Nadto v Ostravě objevil nový malířský motiv – černé haldy na předměstí, jež jej podnítily k namalování působivých obrazů před polovinou třicátých let a opětovně na počátku let padesátých. Ostrava pro něj znamenala víc než jakékoli jiné tehdejší české a moravské město, vyjma Prahy, kterou obdivoval, ale podle vlastních slov ji nedokázal namalovat podle svých představ. Po osmdesáti letech se letos dílo Jana Zrzavého do Ostravy vrací v rozsáhlém, vnitřně rytmizovaném výběru z jeho celoživotní tvorby. 

Jan Zrzavý (1890–1977) patří k nejdůležitějším osobnostem českého umění 20. století. Jeho bohatá, různorodá tvorba byla svědkem dvou světových válek a mnoha politických zvratů. Mezi nejstarším obrazem dnešní výstavy (Stromy, 1907) a obrazem závěrečným (Modrá hlava, 1974) uplynulo šedesát sedm let. Dílo málokterého českého malíře může být představeno v tak velkém časovém rozpětí, aniž by ztratilo napětí, soustředění či neustále se vyvíjející výraz. Ještě dříve než namaloval prvý obraz, za nějž považoval Údolí smutku (1907), Zrzavý vstřebal množství podnětů: za všechny lze uvést dílo spisovatele Julia Zeyera, oslovující jej po celý život, a hlavního představitele italské renesance Leonarda da Vinci. O jejich vlivu se nepřestával zmiňovat od mládí do zralého věku, kdy o nich hovořil v oblíbeném rozhlasovém pořadu Jan Zrzavý vzpomíná na domov, dětství a mladá léta, vydaném i knižně. Oba pro něj představovali výsostné umělce, nedostižný vzor, jímž se nejen dlouhodobě inspiroval, avšak s nímž se i složitě vyrovnával. 

Výstava se soustřeďuje na sledování provázaných a proplétajících se témat Jana Zrzavého, k nimž se buď po desetiletí přibližoval, nebo k nimž se naopak po mnoha letech navracel, když se domníval, že našel ten nejvhodnější způsob jejich vyjádření. Zrzavý měl jiný poměr k času než představitelé moderního umění a nejrůznějších směrů, ať kubismu či surrealismu. Na skupinových výstavách se jeho dílo vymykalo ze stanoveného rámce a samostatnými retrospektivami vzbuzoval neobyčejnou pozornost veřejnosti, jež mu v šedesátých letech přisoudila roli široce uznávané a oceňované celebrity, vyvolávající až zbožnou úctu. Tvorba Jana Zrzavého, jehož umělecký odkaz spravuje Národní galerie v Praze, obsahuje množství vnitřních motivů, které se netýkají jen shodných námětů, ale zejména protínajících se pocitů, jimž dával často jinou podobu, a opětovně se vynořujících typů naladění, pojatých obdobnými kompozičními přístupy. Z prací Jana Zrzavého před diváky vyvstávají tváře, podobenství, tesknoty a rozkoše, ale i vysoké umělecké ideály, vyjádřené vztahem k poezii a k antické kultuře. Proměnlivost jeho postoje lze sledovat na vztahu ke krajině, chápané jako místo, jež nemusí mít nic společného s přírodou. 

Rozvrstvení monografické výstavy vyplývá z charakteru Zrzavého práce, z jeho pojetí člověka a místa. Od nejranějšího po závěrečné období lze sledovat téma tváří, představující zásadní setkání autora se sebou samým na počátečních Vlastních podobiznách (1908), pocházejících z prvých let jeho malířské zkušenosti, i na pozdních Vlastních podobiznách (1964–1965), jež kreslil, když mu bylo pětasedmdesát. Tvář byla pro Zrzavého zároveň setkáním s někým, komu chtěl být na blízku, ať to byl Kristus (několikrát se dokonce promítl do námětu Ecce homo), nebo Julius Zeyer, jehož duchovními portréty se zabýval kolem roku 1950. Zrzavý v sobě velmi záhy rozpoznal určitý nosný životní pocit, z nějž mohl čerpat inspiraci a který sám označil jako melancholii. Poprvé ji zpodobil na pastelu Údolí smutku (1907), jenž považoval za svoji úvodní práci, předznamenávající celé dílo. Často bývá pod pojem melancholie shrnována celá Zrzavého tvorba. V takto širokém záběru lze spojit obraz Melancholie II (1919) a Jaro (1924–1929) s obrazy přímo podnícenými mnichovskými událostmi (Oběť, 1938, Uprchlíci, 1938). Melancholie prochází i Zrzavého díly z šedesátých a sedmdesátých let, kdy se zabýval andělskými hlavami, o nichž nelze říci, zda náležejí muži či ženě (Modrá hlava, 1974). Zrzavý měl úzký vztah k bibli. Důležitá pro něj byla podobenství zobecněná do známých námětů, týkajících se pokory, pomoci bližnímu a milosti. Přitahoval jej vztah Krista a Jana, jemuž se věnoval na několika obrazech. Od Hostů Abrahámových (1911–1912), Kající Magdalény (1914) a Milosrdného Samaritána (1914–1915) vede cesta k Poutníkům do Emauz (1942) a ke Zvěstování (1957), dvěma vrcholným dílům, vycházejícím z raných kresebných záznamů, uskutečněných před první světovou válkou. 

Od samého počátku se Zrzavý pohyboval ve významových polaritách. Současně se ztišením a meditací se v jeho práci projevovala opačná poloha, vyjevující uvolněnou sexualitu a nevázanou rozkoš, jak připomínají nejen Milenci (Posedlost, 1915), ale zejména Kleopatra, ve které se rozkoš spojila se smrtí, a nezvykle eroticky uvolněný kresebný doprovod k Shakespearovým Sonetům z prvé poloviny padesátých let. Motiv Kleopatry vzbudil takový ohlas, že se stal Zrzavého erbovním dílem. Z výtvarných vzorů nelze opominout uctívání Leonarda, které výstava představuje osobitými interpretacemi Svatého Jana Křtitele (1923–1926) a Mony Lisy (1946–1952). Zrzavý měl silný vztah k literatuře. Dokázal zviditelnit vnitřní rozměry příběhů způsobem často kongeniálním s literární předlohou, jak potvrzuje soubor kreseb k Máji Karla Hynka Máchy (1924) a ke Kytici Karla Jaromíra Erbena (1926–1927). Vysokou úroveň si uchovávají Zrzavého ilustrace z druhé poloviny padesátých let ke knihám Julia Zeyera (Dům U tonoucí hvězdy, 1957; Světla Východu, 1958) a také k uchvacující Máchově próze Pouť krkonošská (1959). 

Hlavní osu Zrzavého díla dlouhodobě určoval vztah k místu – od fantastických krajin přes Českomoravskou vysočinu (Krucemburk, 1920, Vadínská pazderna, 1920) po dvě oblasti, jež mu byly nejbližší: Bretaň a Benátky. Vedle naprosto opuštěných míst zapadlého koutu Bretaně a vysoce kulturního náměstí Svatého Marka v Benátkách měl Zrzavý smysl i pro průmyslové předměstí Moravské Ostravy (1933), či naopak pro rozpadající se náhrobky na Via Appia (1934). Poslední důležitou oblastí se pro něj stalo Řecko, k němuž příležitostně odkazoval již dříve, ale na něž se přímo soustředil po své prvé návštěvě Řecka v roce 1966. Do jeho kreseb pronikly podněty jednak z archaického řeckého sochařství, jednak z ojedinělého místa, které počátkem šedesátých let obdivoval i Martin Heidegger: Poseidonova chámu na mysu Sounion. Na konci své umělecké a životní dráhy se Zrzavý vrátil k vlastním počátkům evropské kultury, jež vždy toužil bezprostředně poznat.                                    

Karel Srb

Spolupořadatelem výstavy je Národní galerie v Praze

Koncepce, výběr a uspořádání výstavy: Lenka Bydžovská, Vojtěch Lahoda, Zuzana Novotná, Karel Srp
Texty: Lenka Bydžovská, Vojtěch Lahoda, Zuzana Novotná, Karel Srp
Architektonické řešení: Tomáš Svoboda
Grafický design: Jan Havel, Belavenir Design Studio
Realizace: Petr Beránek, Zdeněk Fedák, Ctirad Janečka, Jiří Jůza, Jan Kudrna, Josef Mladějovský, Gabriela Pelikánová, Vladimír Šulc
Propagace: Ian Derson Advertising, Jana Šrubařová
Komentované prohlídky: Petr Beránek, Jan Kudrna, Gabriela Pelikánová
Vzdělávací programy: Zuzana Jasanová, Marcela Pelikánová
Překlad: Anna Strnadová

Poděkování patří všem zapůjčitelům, kteří se na výstavě podílejí:
1. Art Consulting Brno – Praha, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Galerie hlavního města Prahy, Galerie Kodl, Galerie Maldoror, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Galerie Středočeského kraje, Galerie umění Karlovy Vary, Galerie Vysočiny v Jihlavě , Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, Galerie výtvarného umění v Chebu, Galerie Zlatá husa, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Městské muzeum a galerie Vodňany, Miroslav Korecký, obchod s uměním v Praze, Muzeum umění Olomouc, Národní galerie v Praze, Národní památkový ústav, ú. o. p. v Českých Budějovicích, Oblastní galerie v Liberci, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Prinz Prager Gallery, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Východočeská galerie v Pardubicích, Západočeská galerie v Plzni a soukromí sběratelé 

K výstavě byla vydána doprovodná monografická publikace.