(1886–1956) Disponoval malířskými i sochařskými schopnostmi, rozhodl se však pro studia sochařství. Na Umělecko–průmyslové škole v Praze byl v roce 1908 žákem profesora Josefa Drahoňovského a následně navštěvoval speciálku Stanislava Suchardy. Studium nedokončil a odešel do Vídně, kde pracoval u firmy Goldscheider, která se zabývala výrobou majoliky. V roce 1913 se Handzel vrátil do Ostravy a otevřel si štukatérskou firmu, která však záhy zkrachovala. O tři roky později musel narukovat. Společně s Dušanem Jurkovičem působil v polském Wawelu, kde navrhoval pomníky padlým vojákům na východní frontě. Ve 20. letech pracoval na veřejných zakázkách – po formální stránce se jednalo o plastiky sociálního zaměření, které z velké části navazovaly na civilistní tvorbu Otto Gutfreunda. Ve 30. letech Handzel patřil společně s Vladimírem Kristinem, Janem Sládkem a Bohumírem Dvorským k nejprogresivnějším umělcům našeho kraje. Po kubisujícím extempore získaly v průběhu 40. let Handzelovy sochy nádech abstrakce a mnohem větší měrou se u nich projevila hra světla a stínu, jež je nositelkou prostoru a výrazu. V 50. letech plastiky korespondovaly svým pojetím i formou s požadavky tehdy preferovaného socialistického realismu.