Dary nebe a země

Jan Štursa / Dary nebe a země

1918

Pro autora bylo typické také okouzlení ženstvím. K tématu se vrátil již záhy po válce, kdy v roce 1918 vznikla plastika Dary nebe a země, která bývá označována jako sestra Raněného. Zatímco v Raněném Štursa zobrazil umírajícího jinocha ve volném pádu, v němž je tíha a lehkost lidského bytí, zde zachytil naopak štíhlé, křehké a něžné dívčí tělo s rukama v gestu oranta bezelstně nabízející dary nebe i země a oslavující mládí. Autorova poválečná tvorba byla návratem ke klasicizující formě. K posledním monumentálním pracím patřil Pád Ikarův (1920), který byl reakcí na tragickou smrt Milana Rastislava Štefánika.

ŠTURSA JAN

(1880–1925) Vystudoval sochařsko–kamenickou školu v Hořicích v letech 1894−1898. V letech 1899−1903 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Josefa Václava Myslbeka. Prvním významnějším dílem byla Štursova školní práce V lázni (1903). Mezi léty 1905−1907 vznikla řada jeho prací raného období například Puberta a Melancholické děvče s výrazně symbolistním charakterem. V předválečném období byl autorem řady monumentálních prací — plastiky pro pylony Hlávkova mostu (1911−1913) nebo alegorie Duch a Hmota pro zámek v Ratboři. Po vypuknutí první světové války sloužil nejprve v Jihlavě a posléze na frontě v Haliči. Po zranění se vrátil do Jihlavy. V roce 1917 byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze a tím zároveň zproštěn vojenské služby. V následujícím období reagoval na válečné zážitky. Válečný pomník Pohřeb v Karpatech (1918) je civilně pojaté rozloučení s padlým druhem. Nadčasovou se stala plastika Raněný (1921), jež byla inspirována smrtí mladého vojáka zasaženého kulkou do hlavy.